List ze hřbitova. (IV.)

Ó hroby! hroby! – stojím mezi vámi,

váš dědic smutný; svými myšlénkami

se darmo snažím přivésti vás k řeči,

vy mlčíte – a bol můj stále věčí!

Ó hroby! hroby! sněhu ve závějích,

po mrtvých ptám se a po žití jejich,

po věčnosti, kde v tmách jejího klína

má modlitba i vzdor můj uhasíná,

po bohu ptám se, jenž vás rozmnožuje

dnem každým jako na nebi své hvězdy.

Jste lodě duchů, v kterých duše pluje

ku břehům věčnosti v svých sester sjezdy.

Jste propasti, kam život-proud se řítí,

by zanik’ v tůni, která „nic“ nám sluje.

Jste branou železnou, jež nepohne se,

jíž modlitba ni nářek nezatřese.

Jste pečetě, kterými knihu žití,

když slzí plná jest, bůh uzavírá,

jichž tajemství nerozluští ni víra.

Jste zrcadla, v nichž lidské nic se zhlíží.

Jste balvany, pod jejichž klesne tíží

i gigant ducha i to smavé děcko;

jste vlny děsné, které zhltí všecko.

Jste záhony, jichž žatvu věčnost sklízí.

Jde člověk světem jako stín a mizí,

a vy se stále vlníte jak moře,

a perly vaše v lidských očích svítí –

Ó slzy hrobů z oceánu hoře!

ó tuchy! sny! ó zhynutí! ó žití!