List ze hřbitova. (V.)

Tma. – Smutný večer s mlhou padá k zemi,

strom v pološeru kývá haluzemi.

Ve tmavé jizbě v němém smutku dlíme.

Tma roste víc a v okna vítr bije.

Tu ptá se kdosi: Jak se mrtvým dříme

v té bouři, ve tmách hrobu, ve tmách noci?

Líp zajisté než nám se tady žije;

tam klid a mír – zde zápas bez pomoci.

A přec – jak těžko loučíme se s žitím!

Čím více hrobů nosím v duše hloubi,

tím více trpkou žití cenu cítím.

Mé myšlénky čím víc se s hroby snoubí,

po květech žití ruka má se chvěje,

čím častěj slza rosí moje líce,

tím kouzelněji v ní se život směje,

a tajný hlas mi šepce: Čím víc rovů

a čím víc slz, tím člověkem jsi více!

Tím dražší tobě buď ta cesta krátká,

již od kolébky konáš ke hřbitovu.

Miluj to nebe, kde jich duše bloudí,

miluj tu zemi, kde spí jejich těla,

snad v růži, jež svůj kalich otevřela,

jich bytost skvostnou vůní na tě proudí;

snad láska jejich v duši tvojí vřela,

snad v záři hvězd jich oko kyne tobě,

a v zářné rose hřbitovního kvítí

čteš jejich slova: Jest nám dobře v hrobě!

V svých myšlénkách je duše tvoje pozná. –

Ty ale žij a miluj to své žití

a hrobu tma ti též nebude hrozná!

Jak slz krůpěje řeč ta padá v duši,

já věřím jí, mám vůli žíti znovu,

však odvahu a sílu moji zruší

jen jeden pohled v mlhu – ke hřbitovu!