List ze hřbitova. (VI.)

Spi! hrob tvůj velký jest, krov jeho nebe

s hvězd legióny v neobsáhlém kruhu,

spi! všemi květy zem pokryje tebe,

stín lesů tobě dá i zeleň luhů!

Spi! i tvůj hřbitov není více malý,

zdi jeho úzké v zraku mém se šíří,

zem celá hřbitov – mlhy háv ji halí

a jak obrovská křídla netopýří

se černé mraky nad ní pustou valí.

Spi! hrob tvůj velký jest: co zval jsi matkou,

co bratrem, ženou, přítelem neb synem,

vše schváceno let světa dobou krátkou

spí vedle tebe jedním kryto stínem,

spí na horách, spí v údolích, spí v moři!

Nad všemi hvězdy v kalném svitu hoří,

nad všemi slunce v mrtvém vzduchu visí;

a mrtvých prach se s prachem tvojím mísí,

a vlasatice, jež se v temno řítí,

ta ptá se hvězd, proč pustá je tak země?

Ty hasnou jen a z hlubin hlas dí temně:

„Kolébkou byla, můž’ teď hrobem býti.“