List.

Chtěl jsem ti psát, že v jaru tvého oka

mé srdce vypučelo v růží skvost,

že v nitru jeho z citů přehluboka

svou toužně pěje slavík milostnost,

že na sta bájí šveholí v té skrýši,

že na sta poupat v zpěv ten krásu dýší,

že nitro mé se proměnilo v sad –

leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.

A chtěl jsem psát, že srdce mé se chvěje,

jak pod nožkami vil se chvěje luh,

když jižní vánek v kadeře jim věje

a kvítí budí v něhyplný ruch,

že srdce mého utajená síla

vše písněmi by ráda vyzradila,

jak vesnu vůní prozrazuje sad –

leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.

A chtěl jsem psát, že mysl moje hoří

jak v křišťálové číši zlatá šeř,

jak jitřenka, než ranní zmírá zoří,

tak jako Mojžíšův kdys hořel keř; –

a chtěl jsem psát, že celé moje žití

jak diamant se ve sta světel nítí,

v nějž slunce duše tvé zří odevšad –

leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.

A chtěl jsem psát, že víc tě nezabudu,

jak snící javor teplé jaro hor,

že vyhledat tě musím v duše trudu,

jak Saul kdys harfy ladný rozhovor;

že byla jsi mou nejkrásnější básní,

že čela tvého záře hrob mi zjasní,

byť anděl temnosti naň peruť klad’ –

leč píšu jen, že mám tě nad vše rád.