LIST

Všem slezským pozdrav. Píši ze žaláře,

na kousku blány črtám uhlem z louče,

co hlavou běhá, noc když mlčenlivá

se plazí zvolna kolem mojí cely.

Ze žaláře vám píši, staroměstští,

jak poselství mé skončilo zde divně,

a list vám nese starý jeden voják,

od pluku jenž se vrací k svému pluhu;

ten soldát u mé cely stával časem

a Slezan rodem, od Těšína prý je,

se mnou si někdy pohovořil o tom,

jak život teče dole pod Opavou.

A tyto chvíle kapkou vody byly

na jazyk spráhlý; dobrý muž to věru

ten posel můj, tož, bratři, pohosťte ho,

jak sám bych býval přišel místo něho.

A nyní slyšte, v královské jak tehda

mne uvítali slavné kanceláři.

Je Vídeň město, až se hlava točí,

jí rovného jsem nikde nezřel věru,

co panstva tady, kočárů co drahých

a jaké domy – z kamene jsou všecky –

co arkýřů a vížek rozmanitých,

že člověk hledět nestačí kol sebe.

A kancelář, hoj, to je teprv zázrak –

ten portál divný, z mramoru prý tesán,

a jaké schody! Obrazů co v chodbách!

A pánů všelikých, co na nich zlata!

To napadne vám, bratři, dovnitř že mne

nechtěli pustit, otrapa že prý jsem

a kdo ví co. A moc to dalo práce,

než na tolar se ulakomil portýr

a pustil mne. Tož chodil jsem a chodil,

až jakýs pán mne předved před kancléře.

Však bylo zle. Spis, jejž jsem s Čolkem zrobil,

mi odebrali, prý jsem rebel, láli,

a vy že všichni trestu propadáte,

že bouříte se proti Veličenstvu,

tož jasné Marii a Terezii.

A mám prý říci, kdo a kde se bouří.

Kdo by se bouřil? Magnáši nás bijí,

do pluhu roba zapřahají, krví

až potí se, a zemdlen pad-Ii na zem,

mu ranami zas pomáhají hore,

v den, noc se dříti, robit se a chvěti

před panskou zvůlí – což jsme synci z lesů,

co panské pálí? Tuláci jsme, lotři?

Své právo chceme, lidsky chceme žíti,

když robit – robit, zákon-Ii tak káže,

my poslechnem, však nikdo nemůž’ chtíti,

by sedlák pánům zvířetem byl pouhým,

tahounem v poli, bludnou liškou v lesích,

a Laryši a Vlčci, Matenklojdi

i Táfové že orat námi smějí,

jak škodnou hubit, když jim vzepřeme se?

Kdo rebeluje? Ten, kdo chce své právo?

My ctíme Marii a Terezii,

a za ni slezští synci krváceli

v přečetných bitvách, Prajs když táhl zemí.

To vyložil jsem pánům v kanceláři,

jak jsem to uměl. Po našemu řondím,

co v srdci je, to na jazyku také –

a byl jsem bit; prý rebel neposlušný

jak zmije syčí, dokud lískovka ho

a temná cela neukrotí trochu.

Co zmije by...! Já hájil naše právo

a pravdu mluvil, nic víc, nežli pravdu.

Což není, bratři, pravda nad císaře?

A to jsme rebeli, to rukou tvrdou

ku poslušenství prý nás budou volat.

Pět dnů jsem seděl v cele nad Dunajem,

pak dráb mě vezl do Opavy k právu,

zde sedím dlouho, naslouchám, zda větřík,

co od Těšína občas zafoukne sem,

o vás mi poví, že jste dosud pevni

na tom, co spolu usnesli jsme kdysi.

A je mi smutno, o tu pravdu chvím se,

co v při je naší utisknuta tvrdě,

a o to právo, co je nad Laryše,

nad Vlčky, Táfy, ba i nad císaře.

Já, Ondra Foltýn, píši ze žaláře

všem slezským pozdrav, slávu naší pravdě.

V mé kobce dusno, nad Opavou dusno,

jak před bouří by, loučka teskně bliká –

od vás jde bouře, bratři staroměstští?