LIST

– – – – – – – – – – – – a jakož přál

jste sobě tedy, milý vlastenče,

já žaltář onen včera odevzdal

do rukou pana Dobrovského sám

a vyřídil i ten váš milý vzkaz.

Pan abbé, host jsa hrabat Nosticů,

v zahradním bydlí domku na Kampě,

a věru, že ten tichý města kout

jak stvořen, by v něm badal velký duch

o naší minulosti. Vzhlížíme

tam všichni s úctou, abbé Dobrovský

jeť sloup náš pevný, hlava Slovanů.

Než s obavou šel tam jsem tenkráte,

neb churav často velký Slavjan náš,

a Dr. Held ho léčí. Před lety –

tak povídá se – byl prý postřelen

na panském honě – jedna rána ta

v něm pohřbít mohla celý národ náš! –

prý nešťastná to byla náhoda,

dle jiných abbé ránu zachytil,

jež stihnout měla paní hraběnku,

kdož ví, co pravda? Jisto, že teď duch

je jeho časem mraky obestřen,

prý od té rány. Dlouho klepal jsem

na malá dvířka jeho zahradní

a nedoufal již, když tu, na štěstí! –

sám Dr. Held mi přišel otevřít,

jenž zná mne dobře. Hlavou kroutil sic,

leč když jsem žaltář váš mu ukázal,

přec povolil a „kdož ví, dobře-li

to neudělá?“ řekl s úsměvem.

Pak v zahradu mne starou vedl dál

a k lávce kynul. V modrém oděvu

svém – modrý abbé též mu říkají –

tam seděl Dobrovský a upíral

zrak kamsi v dáli. S úctou přistoup’ jsem

a se vzkazem váš podal jemu dar.

Vzal knihu, rozevřel ji, probíral

se listy jejími a čet’ a čet’,

nás nevšímaje sobě. Náhle však

vstal, vztyčil se, a oči přivřené,

svou natáhl páž jako v proroctví

a zvolal hlasně: „Nezemřela – spí!

Zas bude žíti, zase hlaholit

i s výše trůnu. Vidím, vidím věk,

kdy Slavjané...“ Leč všecko ostatní,

co mluvil dále, v jakýs nejasný

a nesouvislý romon přešlo pak,

a abbé zavrávoral. Mžikem Held

ho zachytil a rukou kynul mi,

bych odešel. Tak, milý vlastenče,

dík nenesu vám jeho za váš dar,

než myslím, že vás dosti odmění,

co napsal jsem vám. Věřte, že až mráz

mne obešel, když slyšel hlásat jsem

ho věštbu tu, ba všecek jsem se chvěl

i cestou domů. Krátká chvíle ta

za deset let by stála života!

On nevěří prý v naši budoucnost,

prý navždy mrtva řeč je národa,

a přec, jak divno! právě teď, kdy mrak

mu cloní ducha, jak by v časů dál

zřel jasněji než dřív. Ó, zdá se mi,

že víra vždy i jemu svítila

a že jen nyní září mocněji,

co temnoty kol, jako nejkrásněj’

i hvězdy planou v noci nejhlubší

na tmavém nebi. Snad jen styděl se,

snad bál se věřit stejně jako my;

než teď, kdy jeho oslabený duch

sil nemá poutat srdce, dme se cit

v něm vlastenský a hráze strhává

jak bystřeň jarní. Ondy – slyšel jsem –

jak myslivců pluk Prahou k Plzni táh’,

prý vyběh’ z domu, červenobílou

kokardu připiav, rázně s nimi šel

a volal stále: Resurrectio!

Snad zarmoutí vás, též však potěší

má zpráva dnešní. Všichni modlíme

se k Pánu Bohu, aby navrátil

mu zase zdraví, českou mluvnici

by napsal nám a jiné úkoly

dokonal velké! – Buďte také zdráv – –