List.

Kam hledím, slunce, vzduch je plný jasu,

u řeky kvetou oleandrů růže,

a sladký van si v pinií hrá vlasu,

co někde pták si zpívá, co jen může;

jak v ženy zrak zříš, hlava se ti točí,

a tušíš, s kouzly že tu hrá se zlými,

když tu jsem tvojich nezapomněl očí,

kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!

Od rána k noci moře v sluch mi zpívá

tak konejšivě, jak jen ono umí,

že nová krev se do žil starých vlívá

a znova rostou illusí všech rumy;

jak harfy nebes při bohatém kvasu

tu stojí laury, hudba line jimi,

když tu jsem tvého nezapomněl hlasu,

kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!

Paláců starých bílý mramor svítí,

a vnitř to dýchá věčné krásy dechem,

a číše láká k svůdné vína síti,

z ní samo slunce piješ lačným spěchem;

a venku pne se bezoblačné nebe,

a růže planou, nebojí se zimy,

když tu jsem, dítě, nezapomněl tebe,

kde zapomenout moh’ bych ještě, rci mi!