List.

Buď vážnou jen a na své líce

tak smutné nechtěj loudit smích.

Ten úsměv cizí mrazí více

než krůpěje slz bolestných.

Jest žal nám časem také drahý,

kdy to, co pohřbili jsme v prach,

té hodno bylo slzné vláhy

a naději a čistých snah.

Radš tiše lkát a vyplakat

si smutek z pobouřené hrudi,

než s usměvavou lící snad

zřít chladně na to, co nás trudí.

Jak mohl bych slz nedbat svých?

Nechť plyne jeden den v jich toku,

vždyť nejchudší, kdo v mukách zlých

ni rosy nemá v kalném oku.

Co místo ni pak tají zrak

ti nesmím říci – noc jen čirá

ze hrudi, kterou dusí mrak

tím prázdným okem na svět zírá.