LIST.

Pár let krátkých jako mžiky,

ani nevím, že kdys byla,

ani nevím, zapomínám,

že jste byla moje milá.

Ani nevím, kolik hvězd jsem

natrhal vám s nebe stromu

jako švestek a co básní

potřeštěných napsal k tomu.

Za cukrovar chodili jsme

podél té zdi bílé, víte,

za zeď pak Vám bloudívaly

oči Vaše roztržité.

Eda správcův, technik z Prahy,

v cyklistické modré čapce

z flobertky tam, jak den dlouhý,

na kaštanech střílel vrabce.

Vrabce střílel a Vás trefil –

vzpomínám si na to, běda, –

potom s Vámi na procházky

chodit začal technik Eda.

Šílel jsem, už nevím ani,

co jsem tenkrát rozhod’ nutně,

ba i tklivou elegii

jsem vám potom poslal smutně.

Pár let krátkých, no, je k smíchu,

co se tenkrát všecko dálo,

vzpomínek pár vyvětraných

z toho zbylo, jen tak málo!

A jsme šťastni, každý jinak,

ale oba tloustnem k staru,

já z těch veršů, milostpaní,

a Vy z toho cukrovaru.