List.

Ba neslušela vám ta uniforma vaše,

ni tělu vašemu, jež krušilo již stáří

a v kterém nebylo nic vojenského,

ni duši vaší, která každým rokem

se koupala v ovzduší Francie,

by okřála od domácího hnětu.

Mám v dobré paměti, jak k nám jste jednou přišel

v parádním šatě, na němž jakés šňůrky

a řeménky se křížily, leč přeházeny zcela,

ne podle předpisu, že – sázím hlavu svoji –

vás přísný představený jistě zle by káral

za tolik nevážnosti k carské uniformě.

A jindy šavle v půli nalomená

vám stranou trčela, jak utéci by chtěla,

a vždycky marně jste se tvářil,

chtě potlačiti podivný ten kontrast,

jenž úsměv vyvolával v našich tvářích.

Vy, Nikolaji Nikolajeviči, mi jistě odpustíte,

že musil jsem se také v duši smáti,

když vážně jste k nám vcházel v nemocnici,

jež svěřena vám přikázáním vlády.

Vím, úsměv můj vás jistě neurazí.

Vy víte dobře, šedivý můj druhu,

že smál-li jsem se tomu šatu,

v nějž proti vůli své jste musil spínat tělo,

že hluboce jsem cítil těžká pouta,

jež na vás v drahé, milované Rusi

vrhala smečka lotrů, nízkých hlupců,

když z Francie jste vracel se zas domů,

ta pouta vražedná a znamenaná krví,

jež dlouhá léta národ těžce láme

a která přece jednou musí prasknout.

A za to, Nikolaji Nikolajeviči,

že pomáhal jste drtit tato pouta,

a za to, že jste zachoval si mladost

i touhu svobody až do pozdního stáří

a že vám neslušela skvělá uniforma,

vy přijměte mé nejvřelejší díky.