LIST.

Je večer krásný, plný hvězd

ve sladkém, teplém máji,

já v šeru zřím juž šeřík kvést

a měsíc svítit v kraji.

Nad oknem jako vdechnuté

se spící květy vznáší,

jen chvíli lístky vzedmuté

na zem se bílé snáší.

To nebe čisté bez hrází,

Ó Bože, jak se šíří,

až zrak můj mizí, přechází

a skrání jen to víří!

Jakoby ztichlo pojednou

i v křoví snivé ptáče,

pohlédlo v říši nadhvězdnou,

kde tisíc hvězdic pláče.

A neznám, neznám pro vše slov,

co v duši moji dřímá,

když nade mnou ten hvězdný krov

svou velebností hřímá.

Na stolku růžový mám list

od dávné svoji lásky,

začínám dnes jej znovu čísť,

vloženy v něm i vlásky.

A zvláštní pocit radosti

počíná v duši kvésti,

nad listem – žlutou zašlostí

sním o minulém štěstí.

To všecko, všecko vrací se,

ty touhy, štěstí slova,

ve mlhách jež už ztrácí se,

dnes rozkvétají znova.

Svit, jako hvězdy zářivé,

se řádky vrší, vrší,

té záře teplé, blaživé,

jako když v máji prší!

Jakobych kytku fialek,

poprvé našel v skrytu,

před lásky oltář jakbych klek’,

při prvním hvězdy svitu...!