LIST

Zavátý list, jak schlíple leží tady,

dlaň, které nikdo ruky nepodá;

stesk syrový když padne na zahrady

a déšť když kůru stromů pobodá,

on s rodné větve nepohodou smeten,

v kruh kaluže neb v bláto cesty vpleten,

nepřikryt, nepochován leží tady.

Co kolem je jich nastláno, on jeden

však stranou slét', jak byl by přáním veden

do ticha zapomnění propadnout se,

sám sobě hrobař a sám sobě soudce.

Je dosněn sen o jarním rozkvétání,

zář polibků, jež slunce dávalo mu

a plodu on, když přišla doba zrání,

když květ se měnil pod paprsků lomem

v plod růžový jak dětské pousmání,

tu sladkost rozkvětu i žhavost zrání

zavátý list si připomíná honem.