LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU

V památku dob, kdy v Praze o té vojně

jsme všeho, a zvlášť nouze měli hojně

a kdy v té drahé Praze bylo třeba

ve frontách čekávati celé dny

na půlbochníček plesnivého chleba – –

K vám přišel jsem, žebráček bezradný,

jenž z hladu byl by jedl hřebíky –

však hřebíků již vůbec nikde není,

byť za jeden jsi dával celé jmění.

Jsem před bohy i kuřák veliký,

jenž dnes, kdy viržinka je pouhou bájí,

doutníky už jen z rákosky si krájí.

Však andělé že sem tam žijí posud,

i mně jednoho seslal vlídný osud:

vás, paní, vás, tak líbeznou a sladkou.

Krom úsměvu, jenž vám tak mile sluší,

mne, žebráčka, jste obdařila patkou

bílého chleba, a co více, duši

jste potěšila, jež byla tak smutná:

zas jednou šťasten, díky vám i Bohu,

i viržinku si zapálit zas mohu –

dvě viržinky!

Ach, jak zas život chutná!