LÍSTEK Z LETOPISŮ ČESKÉ LÁSKY

Poslechněte, křesťané,

píseň tklivou věru.

Jeden rada miloval

metařovu dceru.

Krásnou dceru metaře

kdesi od Unhoště.

Rada, ten měl kalamář,

metař, ten měl koště.

Marně matka říkala:

„Kam to myslíš, hochu?

Míříš příliš vysoko!

Uvažuj jen trochu!

Ten, kdo míří vysoko,

hluboko až padá.

Metař, to je proletář,

rada je jen rada.

O tobě-li doví se,

ještě tebe spráská.

Láska tvá je, synu můj,

beznadějná láska!“

Chudák rada zavzdychal

(tvář jak stěna bledá):

„Láska, drahá maminko,

poroučet si nedá.

Vím, že mířím vysoko,

chud jsem, ne však zpozdil.

Ale láska nehledí

na stavovský rozdíl.“

Marně matka říkala:

„Budeš honit bycha!

Starý metař dávno už

myslí na ženicha.

Metař muž je rozšafný.

krásná jeho dcera.

Jestliže se nemýlím,

myslí na montéra.

Pije trochu, jistá věc,

vlas mu také seříd’.

Ale chceš se, hochu můj,

s montérem snad měřit?“

Matka takto kázala

nemoudrému synu,

ale metař krotil též

lásku Madlenčinu.

„Dneska už se nedaří

příliš hloupým Honzům.

Rada bude míti hlad,

ale montér konsum.

Botič není libosad,

trubač není tambor;

rada bramborenku má

ale montér brambor.

A kde nouze a kde hlad

láska ochabuje.

Nesmí nikdy dítě mé

vdát se za buržuje!“

Ale marno přemlouvat

pošetilku mladou,

neuváží, milenec

že je pouze radou.

Plála láskou šílenou,

blouznivou a věrnou,

Sešla se s ním v podvečer

kdesi pod lucernou.

Řek’ jí celou lásku svou,

želel kruté sudby.

Jeho slova zněla jí

jak zvuk rajské hudby.

Naklonila hlavinku,

zpita očí blesky.

„Třeba jenom rada byl,

říká to tak hezky!“

Oči jeho hleděly

horoucí a temné.

„Třeba dcera metaře,

přece miluje mne!“

Žili chvíli opojnou,

vešli do říše víl,

když tu náhle rozzuřen

metař se jim zjevil.

Zasyčel jim jako had

drakonickou větu:

„Kdo se v cestu staví mi,

toho rázem smetu!

Kruci, co to za veteš!“

Usmála se Madla.

„Táto, ty nás nesmeteš,

neboť právě padla!

Bys nás smetl, musil bys

býti z jiné ráce.

Ty se čerta nebojíš,

bojíš se však práce.

Chceš svou dceru zabíti?

Podívej se, táto.

Milý je jen buržoust,

má však v srdci zlato.

Srdce tvé neodolá

lásky mocným žárům.

Rada chodí na vodu,

ale montér na rum.“

Vzala radu za ruku,

před metařem klekli.

Koulel ještě očima,

tvářil se jak vzteklý.

Ale za čtvrt hodinu

v srdci jeho mráz tál.

Vzpomněl si, že montér ten

doopravdy chlastal,

vzpomněl si, že metařem

vždycky nebývával.

Že byl také chudý kdys,

že se JUDr. psával,

vzpomněl si na lásky květ,

který dávno povad’.

Rada může výnosně

se organisovat,

přestane být buržujem

a k straně se přidá,

bude z něho proletář,

mine jeho bída.

Slzu setřel s očí a

řekl: Buďte šťastni!!

Má to chybu, ale snad

obloha se zjasní.

Co to rtíky Madlenky

v světě nesvedly by!“

– Tenhle lásky letopis

v Zeyerovi chybí!