Lístek zapuzení. (I.)

Pod mrtvým nebem dřímal palem sbor

svá útlá těla v slunci koupaje,

dech léta suchý, parný, zimničný

v poušť sprahlou pálil žírný judský kraj,

a vzduch se chvěl jak moře plamenné!

A pod palmami, jejichž lupeny

jak mrtvé ruce smutně, bez vlády

se dolů nesly, stádo ospalé

se v chomáč tísnilo, a dále tam,

kde studna prahnouc slední vláhu svou

před rety parna v hloubi skrývala,

se usadila žena mladistvá,

těch ovcí hojných bdělá strážkyně,

nad všecky Judstva dcery krásnější,

nad všecky záříc tichou pokorou

a čisté duše svatou cudností.

Jak proudy Jordanu jí tekl vlas

až k útlým bokům, oka čarosvit

žhnul jako sladké ráno májové,

a jemná ňádra jak dvé beránků,

jichž vlna posud ostřím netknuta,

se z temné řízy plaše bělela.

Po cestě holé, jež se tratí v prach,

svůj těžký vlekla karavana krok

jak průvod pohřební, a zvonku zvuk

zněl unyle a teskle. Stanula

a vůdce prosil Saru o vodu.

I vzala vědro, vláhu čerpala

a napojila jej i sluhů sbor

a všecky velbloudy. Pán mlčky stál

jsa zajat její krásou, vlídností

a duše dobrotou, jež sotva kdy

se v spanilejší útvar vtělila.

Pak otevřel své hojné poklady,

tož plody krajů dálných, zámořských,

pych země – zlato, drahé kameny,

a vonné masti, jemná tkaniva,

pych moří – velké perly, jejichž lesk

byl mdlý jak slza v taji roněná,

a ze dna hlubin vzácné koraly.

A z toho všeho dar jí učinil

a prsten ještě přidal přeskvostný,

v němž jako hvězda démant blýskal se.

To podal jí a vlídně prosil pak,

by v památku a vděk je přijala.

I vzala s díky, rdíc se v tváři své

a zlíbila se jemu velice.

On děl: „Kde otec tvůj, ty kráso má?“

I řekla skromně: „Pane, Sara jsem,

můj otec – dávno zesnul, za ním máť

mi odešla, a bratr pouze zbyl,

tenť z kmene Judy jest a předobrý,

jej navštivte a hostem buďte nám!“

I minul den a druhý Saru zřel

již chotí cizince, šla v jeho vlasť

a jiný v náruč svou ji pojal kraj.

Tam za bratra dvé srdcí nalezla:

tož chotě, jenž ji nad vše miloval,

a družku, kterou on jí získal sám.

Ti plašili jí s čela každý stín,

jenž jako lehký mráček na nebi

tam objevil se při vzpomínce té,

že touží po ní bratr v daleku.

I spěla ve chrám, Bohu děkujíc,

že chotěm tím ji ráčil obdařit.