Lístek zapuzení. (II.)

Rok pátý šel, co ženou byla již,

však žádné dítě posud nesmálo

se na ni. Žal a smutná předtucha

jí srdce spjaly těžkým řetězem,

a ona vroucně k Bohu zalkala,

by plod jí seslal dávno toužený.

Tu slyšela v svém srdci Boha hlas:

„Co žádáš, stane se, buď s pokojem.“

Pak chotě prosila, by dovolil

jí navštíviti bratra milého.

I spěla s touhou v rodný, starý dům,

a zřela známý, požehnaný kraj,

kde v stínu chladných palem pohřbila

mladosti kouzlo drahé, prchavé.

A bratra líbajíc, tak děla mu

ve studu plachém, retem bázlivým:

„Již čtveré stromů spadlo lupení,

co manželu jsem byla snoubena,

však posud tížila mne kletba zlá,

jíž Bůh mně bídné lůno uzavřel,

až nyní syna zaslíbil mi On.“

Leč s divým smíchem děl jí bratr tak:

„Znáš zapuzení lístek, bláhová?“

Slz ručej ubledlou jí polil líc:

„Nechť promine ti podezření Bůh –

můj choť tak dobrý jest! –

A bratr vstal

a vyhnal z domu ji a tak jen děl:

„Jdi k němu tedy, ke mně nikdy víc!“

A ona k choti vracela se zas,

a její krok byl plachý, bázlivý,

jak tajná jakás tíha tlačila

by k zemi její život ubohý,

a tíhou tou ten lehký lístek byl...

I vešla k choti, však co zřela tam,

jí protklo srdce jako žhavý nůž:

Jej uzřela své družky po boku,

jak líbá ji a tiskne k ňadrům svým.

A Sara vzkřikla hrozně, zoufale,

a k zemi klesla – palma zlomená.

A její manžel takto děl jí pak:

„Zde zapuzení lístek – uznal soud,

že’s neplodná. Já v míru propouštím

tě k bratru tvému, jdi si v pokoji!“

A ona jako ovce trpící,

jež k žalobám a hněvným výčitkám

svých neotevře úst, jen děla jim:

„Pro svaté ono pouto přátelství,

jímž vy jste lnuli ke mně, neblahé,

a pro ten vroucí lásky mojí cit,

jímž já vás každý milovala čas

a posud miluji, dnes žehnám vám:

Ó buďte šťastni, šťastni... na vždycky!“

A vyšla vrátkým krokem, nešťastná,

a do noci se brala nevlídné,

a oni hleděli, jak za obzor

se tratí její smutný, žalný zjev,

až v dáli splynul s nebes hlubinou.

Dřív měla bratra, družku, manžela,

teď vše jí vzala chvíle jediná

tak záhy... hořká sudbo života!

Leč ona spěla v chrám, vzdát Bohu dík,

že vložil jho to těžké, studené

na její slabou, malomocnou šij.