Lístek zapuzení. (III.)

Pak zašla v širou, žitíprázdnou poušť.

Tam každou novou chvílí nová smrt

číhala na ni, buď jak skrytý vrah,

neb vedro řeřavé, neb žízně spár,

neb divá, vroucí krve lačná zvěř.

Ach on, choť její sám, jenž úpalem

jí hrozným druhdy zmíral u nohou,

a jemuž ona ráda nabídla

zdroj chladný vláhy, život vrátivé,

teď neměl ani kapky soucitu

s ní ubohou, on všecku lásku k ní

si vyrval z duše. Sara plakala

tím pláčem hořkým, který prolévá

žal smrtný, hrozný, touha jediná

– vjít se smrtí a stíny v sbratření.

Pak vroucí prosby nesla Bohu daň,

by zapomenout dal jí na všecko,

neb smrtí zbavil bídy veškeré;

za bratra, přítelkyni prosila,

za dítě své, svou těchu jedinou,

jež pod srdcem jí chvělo se a hruď

jí naplnilo tuchou mateřství,

však nejvíc, nejvřeleji za chotě.

I smiloval se její dobrý Bůh,

a přišel čas, kdy stinnou pod palmu

se položila v mnohých bolestech

a porodila dítě. Maličký

se usmál na ni, dávno ždaný syn.

Toť chotě byly tahy, známé tak

a předrahé, jež ona v hlubinu

si srdce navždy vtiskla. Znovu dnes

je vidí po svém boku, daleko

však milostnější, krasší bez míry.

Ó jaká náhle ozářila slasť

jí duši bolnou! Znovu, poznovu

své líbá dítě, plod svůj žádaný,

a rozkoší se spíjí bezednou.

Pak usnula a Bůh jí řekl v snách:

„Jdi, vrať se domů, k svému choti zpět,

onť čeká tebe. Pro tvé muky vše

a za tu lásku ženy velikou

a čistou, již jsi k němu živila,

já odpustil mu dnes.“

I povstala

a tisknouc sladké dítě k prsům svým

zpět putovala s hojným plesáním

a díky mnohými, a na rukou

si poklad nesla srdci nejdražší.

Po žhoucím písku pouště kráčela

kde ani skromná, chladná studánka,

ni palma s loubím stíny steloucím

se neusmála na ni. Dětský pláč

jí zrýval hruď a v prsou žíznivých

jí mléka živý pramen vyschnul již.

Jí slunce snášelo se nad hlavu,

dech žhavý ve tvář zemi sálajíc

jak výheň pekla. Kolem zela poušť

jak moře mrtvé, širé, bez konce,

bez břehů spasných, písku ve vlnách

se staré kosti smutně bělely.

A dítě lkalo vezdy víc a víc

a její žízeň rostla dál a dál.

Tu marně k nebi těžký nesla zrak,

on těžší ještě klesal dolů zpět,

až mdloba v své ji údy pojala,

a každý oud jí zapřel službu svou.

Tu klesla k zemi, zraky zakrylo

jí temno, písek líce zmučené.

V tom na blízku se ozval zvonků zvuk,

zněl vesele jak úsměv naděje,

a za ním spěchal hlahol hlasů dvou.

To velbloudi dva rychle spěli sem,

však jezdců zrak let jejich předbíhal

až k mezem dalekého obzoru,

a stanul tam, kde v písku kynulo

jim žalné ono, smutné zjevení.

I vzkřikli muži, hbitě sskočili

a zvedli ženu lokty lehkými,

a proudem slz a deštěm polibků

a slovy milými zas vraceli

ji životu. Pak: „Choti předrahá!“

„Má sestro!“ „Bratře! Muži milený!“

„Mé dítě přesladké!“ „Ach odpusť nám!“

„Ze srdce ráda!“ Hlasy nezvyklé

tak slyšet bylo dlouho. Celá poušť

jim naslouchala v tichu hlubokém.

I tekly slzy plesu, radosti.

A děla Sara: „Rci, kde družka má,

já odpouštím jí též.“ Děl tiše choť,

svou v studu k zemi chvějnou kloně líc:

„Nechť lehkou jest jí naše rodná zem!

Bůh neduhem ji těžkým sklonil v hrob,

a zjeviv se mi ve snách přikázal,

bych s bratrem tvým šel tebe hledat v poušť.

Nuž zapomeň a s námi domů pojď,

a k radosti nám všechněm živa buď,

ne minulému víc, však blahu jen,

jímž nová usmívá se budoucnost.

Pojď, dej mi ruku svou a dítě své!“

A ona pouze děla: „Ráda jdu.“

Pak na tvář padli svou, v té ohromné

a širé poušti zrnka drobounká

a pěli díky v svatém nadšení,

neb milostivý, veliký je Bůh,

a na věky jest jeho dobrota.

A zvolna oblak Hospodinův k nim

se nížil, až i mlhou večera

je zastínil a objal v žehnání.