LISTÍ

Podzimní verše zní v šumotu listí...

Slyším je, píši je. Budeš je čísti?

Nebo jen spadnou jak krůpěje

neslyšně v zlaté závěje

suchého listí?

Podzimní píseň – vítr ji zpívá

nad řekou, v sadech i v ulici,

a když se podvečer do oken dívá,

nálada přichází zimomřivá –

stromy se chvějí jak v zimnici.

Chtěla bych verše své položit

na tvoje okno jak se stromu list

visitku podzimu – vzpomínkou hovořit

o jaru, o létu,

jak bylo, jak bude v rozkvětu. –

Budeš-li verše mé číst?

Z vás spadlých ani jeden to není,

jenž šuměl mi do léta,

nejste to vy, v nichž vítr teď plení,

jichž zlato odlétá –

nejste to vy, jichž stíny mne kryly

i sny mé rozpiaté ve větvích,

nejste to vy,

již hovorů, v kterých tryskal můj smích,

svědky jste byly.

Z těch, co zde podzim v cestu mi střás,

žádný mne neviděl štěstím se chvět,

žádný z vás nemůže rozumět

tomu, co neviděl žádný z vás.

Do ticha, do šera, co vás napadalo –

na větvích do kytic co se vás svilo,

co se vás kolem rozestlalo

a co vás na větvích ještě zbylo!

Podzim hýří,

plnými hrstmi zlato rozhazuje,

vítr mu pomáhá,

v zlaté chmýří,

jež se stromů padá,

z plných plic duje.

Do ticha, do šera, co vás napadá,

než odumře celá má zahrada,

než život můj půjde spat

tak krotce do svých břehů,

jak na svůj hřad

domácích slepic řad

a v zlatém listí

již kroky mé nezašustí –

do ticha – do šera.