LISTÍ PADÁ.

Na nábřeží listí padá,

padá s šumných akacií –

smutno je tak do duše!

V korunách se vítr svíjí

v brzké zimy předtuše,

listí padá.

Co ho leží, co ho zvadá!

Zbledlé, seschlé šustí hebce

pod chodců zde kročeji,

každému stesk v duši šepce

dlouhou, smutnou alejí,

měkce padá.

Stesk – a všem? – Hle, dívka mladá!

v očích jiskry, v nožkách rhytmy

lehce chvátá chodníkem.

Zákmit jasu v srdci chyt’ mi...

Listí tančí kvapíkem,

vstříc jí padá.

Mládí! věčná Tvoje vnada

prudším tepem v srdce bije,

když dech větrů svívá list,

když ta teskná melodie,

z níž je těžko písně příst,

v nitro padá.

V šeru splývá stromů řada,

pod ní mizí zjev tvůj světlý,

sličné dítě neznámé...

Tuchy spí jen, které kvetly,

zas se listí dočkáme,

ať si padá! –