Listí padá...

Píseň na rtu, blaho v líci

kráčeli tu milující

vesny kouzlem nadšeni.

K lásce kde jim ptáci pěli,

v holé teď se větvi bělí

babí léto v jeseni,

větrem letí v pustá lada, –

listí padá.

Tam, kde spřádal v jejich štěstí

pták své hnízdo v ratolesti,

sníh teď v brzku zima mrazná

sypat bude v hnízda prázdná;

tam, kde v listů šelestění

hroužila se v tiché snění

šťastna obou duše mladá, –

listí padá.

V stinné loubí háje z dáli,

tam, kde spolu chodívali,

zabloudil jsem po letech.

Zdali v listech, jež tu zbyly,

podzimní to vítr kvílí,

zdaž to stromů tichý vzdech

zašlých plesů píseň spřádá?

Listí padá.

Tam, kde chodívali spolu,

samu zřím ji v tichém bolu...

V smutném zraku, v temné řase

proč ta slza zamihla se?

Proč ta vráska v bílém čele?

Proč v tom oku tolik žele?

Kam se děla tváří vnada?

Listí padá!

Po zemi tu leží všude,

jedno jako krví rudé,

druhé jako ze zlata, –

jak by v něm to bylo psáno,

co tu bylo pochováno,

štěstí, láska zavátá,

co kdy měla duše ráda...

Listí padá.