Listí.

Otevřeným oknem hledím na les, který žloutne v dáli,

tichý šumot, tichý smutek vane ke mně odevšad;

za listem list s korun slétá, po zemi se dole válí,

která cítí na svých prsou ulehati vlhký chlad.

A ten každý lístek rudý jako srdce zkrvácené,

které tady marně hledá, nenalézá klid a mír;

osud jako vítr divý od místa je k místu žene,

pohání je vlastních tužeb neskojený prudký vír.

Neznámé a nepoznané, bez opory v chvíli chladné,

které nemá v širém světě, kdo by vřele blíž je vil,

o něž nikdo nestará se, zdali sem či onam padne,

kde ten lístek odervaný bude za pár krátkých chvíl.

Je mi, jak bych modlit měl se – ruce se mi spjaly maně –

vyprosit mu boží soucit, když je lidský posměch stih’,

aby našlo věčný pokoj, aby záhy padl na ně

jako na to listí rudé bělostný a hustý sníh.