LISTOPAD 1918.

Tak pršívalo jindy v listopadu

to žluté listí s unavených snětí,

jak nyní v neslavném a tristním pádu

koruny se hlav pomazaných letí.

A majestáty stojí vysvlečené

před zraky lhostejného světa nyní:

zbabělí, podlí, loutky bezecenné,

a člověk vidí: lidé míň, než jiní.

Leč klidně jde se mimo tyto lidi –

ať Osud diktuje trest nebo milost.

To milé Lidstvo se tak trochu stydí

za dlouhověkou vlastní pošetilost.

Jen šmok, jen šmok se na trůn soudce vznesl

a ortele své na jich hlavy lije,

tak valach, když mu jezdec s hřbetu sklesl,

statečně po něm kopytem svým bije.