LISTOPAD (I)

Ponuré týdny roztoulaných dnův!

Kdo měl vás rád? Kdo pro vás přísahal?

Je tolik záští v chvíli ztajeno,

že radost umírá a s ní i krásný žal!

A v posled běda! tisíckráte běda!

Pod chladným nebem bolest usíná.

Nežaluje už, nevyčítá dávno,

– pomalu hníti, hníti počíná...

Ponuré týdny roztoulaných dnův!

– Rty sevřeny, jdu klidný najednou.

Spi tiše, bolesti! Spi tiše, moře mé,

tvé vlny mrtvé ať se nezvednou!

Když byl tu vzdor, tož po zákonu padnem’.

Byla-li pýcha, skromně umřeme.

Poslední plody stromů zakázaných

i do vyhnanství však si vezmeme.

Slyš jen, o slyš, mé kroky tajeplné,

slyš jen, o slyš, mé smutné kročeje,

má smutná lásko – Nechoď dneska se mnou,

mně zase dneska dobře, dobře je...

Klesne-li hlava na peň stromu černý,

pro krásný chlad nechej ji spat,

umírá srdce, umírá člověk,

pro krásný chlad nechej ho spat!