LISTOPAD ROKU 1912.

Je v Čechách šedivo – mha listopadu

se k lesům zatáčí z luk mokrých chladu.

Kde je ten léta žár, těch větrů vzdory?

ty blesky nádherné, jež praly v hory?

Ty, smutná Čechie!... kdys lev tu dřímal

jak v sluji, před kterou děs všechny jímal,

zde ležel nádherný, své oči mhouře

v tom klidu giganta, jenž čeká bouře,

by vyšel z jeskyně, svým vítěz zjevem,

jenž v zápas vstupuje i s hromů řevem...

Ten lev kams odešel – v tom chladném blátě

by smutně zmíral zde v svém majestátě.

Dech jeho ohnivý se Jihem nese,

tam hřívu ježí dnes, tam řve teď v plese,

tam s touhou svobody se chystá k skoku

pln síly v tlapách svých i v moudrém oku...

Lorgnetem Evropa se v Balkán dívá,

kde řev lva vítězný v šum dějin splývá...