LISTOPAD (VI)

Vlak stanul na kolejích. Táhlý hvizd

se nese vzduchem. Kam zas pojedu?

O řekněte, kde místo ono pro mne,

kde moje Země Svatá v dohledu?

Zní náraz kol zas temně,

tak úzko nějak je mně.

Ve vzduchu sviští známý bič:

Jen pryč, jen pryč, pryč!

Za ranou rána. Cíl života

mizí mi s očí. Kam jedu to, kam?

Z koruny života do bláta pad’

nejdražší, nejlepší drahokam.

Zní náraz kol zas temně,

tak úzko nějak je mně.

Ve vzduchu sviští známý bič:

Jen pryč, jen pryč, pryč!

S prokletím na rtech jedu. Mne tísní

nějaká žalost. Ba nějaká bída –

každý můj kročej, můj každičký vzdech

vždy lačná, tvrdá a lakomá hlídá.

Tak úzko nějak je mně,

a v náraz koles temně

mámivá písnička zní:

Posledně číši dnes vyprázdni!

Nemocný, smutný, mdle chorý se vracím

v objetí města. Špinavé čtvrti

řad domů přede mnou – a za mnou peklo,

v hlavě mé lákavá písnička smrti.

Kam se jen, kam se mi poděla,

láska má dávná, nesmělá?

Kam jsi se, kam jsi se ztratila,

duše má?