LISTOPAD.

Hladina ztichla – mlčí hráz.

Žluté už vrby, ospalé

o jarním dešti choře snící

střásají s větví sinný jas.

Na břehu sedím sám a sám,

vzdálené lesy v chorále

o pustých nocích žalující,

hořce, tak hořce, poslouchám...

Loukou bych jít chtěl zrosenou

červencového za rána,

rudými květy plamennou

pod nebem čistým, azurným,

v zakrytých vísek tichou běl,

cestou jež nachem vystlána.

Radostným tichem nezměrným

za snem, jenž v dálku odešel...

Ale je podzim, podzim mdlý.

Větru jak mrazí suchý smích!

Vybledlé slunce za mrakem

nad vod slepými zrcadly

děsivým svítí přízrakem...

Hladina ticha, mlčí hráz.

Vrb kostry v dál se černají,

ramena marně zvedají

v červánků pozdních truchlý jas!