Listopad.

Ó šero! Dlouhé večery! Ó stíny!

Ó dumné ticho mračném na severu,

zas v člověku se vzbouzí člověk jiný.

Ten bez jistoty, klidu, beze směru

to dítě snů a plachých pochybností,

kterémuž všecko rozplývá se v šeru.

Krb doutnající staré zvěsti hostí,

tam kniha láká a tu pohár vína,

jak medvěd z tuku žijem z minulosti.

A pomalu se duše rozpomíná

a prožijem v snech lidstva věky celé,

jak lotofágů bědná druž a líná.

A básníci, jenž mají zář na čele,

a reci myšlénky, krev na chodidlech,

jdou kolem fantomy jak v jizbě ztmělé.

A pijem pravdu v zasypaných zřídlech

a pijem krásu v květů svadlé třísni

a duše pel má hvězdný na svých křídlech.

A zase dýšeš v ňadrech nám, ó písni!