LISTOPAD.

Zář slunce s vlnou pohrává si

a hřeje, svlékám svrchní šat;

vše vůkol plno letní krásy –

a u nás smutný listopad.

Zde blankyt leží v moře pláni

a s břehu myrty dýchají,

kam pozříš, všude plno zrání –

a u nás listy padají.

Tam doma smuten byl bych nyní,

stesk tísnil by mne přírody –

zde dýchám jihu dobrodiní

a v duši plno pohody.

Břeh neznámý mne dále vábí,

příbojů hra a proměna –

mně jest, jak zem ta spanilá by

jen pro mne byla určena.

Jak mne by pouze slunce plálo

a vavřín s myrtou voněly,

jak moře s břehy by si hrálo

jen pro mne v pěny úběli.

Však nejsem sám tu, kdosi jiný

tam opodál se vyhřívá –

dívka či žena, příboj stinný

kol čela se jí rozplývá.

Tvář mladá pod černými vlasy

jest bílá jako z mramoru,

horečný pohled v stínu řasy

zalétá v dálku k obzoru.

A celá bytost ozářena

jest jako světlem zásvětí –

snad v příští chvíli chorá žena

se v nekonečno rozletí...

Krok přitlumil jsem, břehem zpátky

jdu tiše s hlavou sklopenou –

jak všecko za okamžik krátký

je zasaženo proměnou!

Jak potemněly moře vody!

Oblak je náhle zhalil v šeř –

a teprv teď zřím, černé plody

že vavřín má i myrty keř.

I olivy plod v barvě smutku

mně ve chvíli té k nohám spad’ – –

Ta žena tam... Ach, vidím vskutku,

že jest i tady listopad...