Listopad.

Vzácno teď patřit na strniště holé,

všade jen prázdná černají se role,

v blízku i v dáli – kde byl jaký lán –

ostrým je pluhem dávno zaorán!

Mrazivou dumku listopad si zpívá,

bodlákem vichr na rozcestí kývá,

svadlé mu květy chladem zavírá:

poslední čmelák na nich umírá...

V sychravé mlhy stopena je louka –

nemá již vážky, motýle ni brouka,

zašlou jí krásu jedva obnoví

ocúnu kalich bledě růžový.

V divokém skoku nad mezemi víří

smetánek pozdních rozervané pýří,

vysoko vzduchem krouží listů směs,

o které jeseň zvolna loupí les!

Všady je stáří, kde byl život mladý,

teskně se díváš na lada i sady,

jasný zor duše kalí se ti tmou,

pochmurná bázeň chvátí mysl tvou...

Zdali v té zhoubě, která vše kol drtí,

i do tvých prsou zavane dech smrti

a pohrobí tam zlatých zpěvů květ,

jenž opozděn se chtěl teď rozvíjet?