LISTOPAD.

Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání –

nad řádky starými se po letech zas hlava sklání.

Jich papír sžloutl již jak na protějším břehu stráně,

jich žár je jiskrou v popelu dnes – a přec hledím na ně.

Tak mlčky šeptati se zdají stále bez úkoje:

„Proč přišly všecky ty dny dávno minulé i boje?“

Jich žár je jiskrou – přec je ruka rychle zase skrývá,

a chví se při tom – – někdy z jisker také požár bývá.

Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání,

do prázdných dlaní teď se opět v šeru hlava sklání. – –