LISTY EVINY. I.

Co v duši z vábného krás davu

mám paprsků, co květů mám,

vše, loď než prchne ze přístavu,

má duše, tobě posýlám.

Však žel, jak do listu je kladu,

vím, že Ti sotva přijdu vděk:

květ nemá vůně, barvy, ladu,

a bez záře je paprsek.

Vše bez života, bez lahody,

vše jinak, než to v srdci mám,

jen důkazem, že přes ty vody

i hory Tebe vzpomínám.

Kamo jedu, nevím ani sama,

lodník děl, že v zakouzlený svět,

z nádherných kde květů pod nohama

bez hnutí můž’ rosu píti ret;

na jasan kde réva s hroznů směsí

děvčetem se k šíji mládce věsí.

Kde, zbylo-li prsti ňádrům vrchů

jenom dlaň, juž pěnišník se zdvih’,

jenž při zlatých dešťů vlažném sprchu

v sta se halí poupat modravých,

a kde strání kypřejší jsou prsy,

nízký odur šíří svoje trsy.

Kde se smokva dvakrát plní v roce,

a kde nýrek s četou dětí svých

v jeseni se zjeví na potoce,

bílý na hrudi i perutích,

a kde tisíceré sbory kosí

po kurhanů moři písně nosí.

Hroby jsou to dávných bohatýrů,

již tam dřímou, v ruce pádnou zbraň,

padše za svou vlasť a rod a víru;

nechať dávno spuchřelá je skráň,

orlové, již zlíhli se v jich lebi,

posud na křídlech se nesou k nebi.

Jsou prý lidstva ztracené to ráje,

jehož děti, rozplašený dnes,

žití daly za kaštanův háje,

za bystřen, jež nemýcený les

z věkovitých dum svým ruší klusem,

pod dvouhlavým, bílým Elborusem.

Andělé kam tajnými šli svody

k ženám lidu, než je svrhnul Pán,

a kde člověk, smělec bohorodý

za trest ku skalám jest ukován,

že vzal slunce čásť, jímž světy planou,

oživiv jí sochu milovanou.

Jedu! Kam však, nevím; leč vím jistě,

bez Tebe že nekyne mi lék

v oněch rájů nejluznějším místě;

pustý bude otcův útulek,

kam jen nesu – stáří pro úlevu –

slznou rosu v kytce svadlých zpěvů.

Jest to hřích, leč nelze jinak přece!

Kdo mne zbaví těžkých záhad těch?

Jsem jak chorá jedle na pasece,

jejíž ňádra obaluje mech;

ach mne volá – raděj tlíti v hrobě –

k otci povinnosť – a láska k Tobě!

Nelze plouti, mlhy styly,

vše nám skryly již,

proto jsem ti blíže, milý,

nežli mníš.

Stroj, dřív hněviv neustále,

stich’, – i šroubu kvil,

jinak bychom byli dále

přes sto mil.

A já šťastna myslím sobě

přes vln lestný tok,

že mám z naší lodi k Tobě

pouze skok.

Klam to, duch však křídly tleská,

ráda tomu jsem,

že od Tebe aspoň dneska

nejedem! –