LISTY IVANOVY. I.

Co na moři Tvá loď se houpá,

svůj první posýlám Ti list.

Než co mám psát? Krev k hlavě stoupá

a srdcem chvěje žalu svist;

jak roji včel, k nimž dlask se vloupá,

je hlavě, zrak se v slzách koupá –

vše padlo žalu za kořist’.

Leč píšu přec! Dva stíny bledé

jsou matka s otcem, každý něm:

len horský matička-li přede,

vždy hojná slza vězí v něm,

a tatíček si rovněž vede:

když z dýmky pouští mraky šedé,

má v hlavě myšlenkový sněm.

A já? Když čísti chci, ó běda!

je kniha pouhá liter směs:

mne báseň netěší ni věda,

a v dumách ptám se: Kde jsi, kde’s?

Má duše všude tebe hledá,

však nebe úlevy mi nedá,

a vzdychám jak ten chabý vřes.

Co prchla jsi nám, srno mladá,

mře příroda a chladne den,

květ agátový dolů padá,

snad vadnoucí to kmene sen;

i drozd, jejž měla jsi tak ráda,

jen samé smutné písně skládá,

a, jak by vzdychal, šumí klen.

Ten štěp, jenž zdobí naše sady:

včel medonosných jarní svět,

též stýská si, že nejsi tady

a hýře rozhazuje květ,

i luh, dřív bedliv tak své vnady,

je bez kvítí, a smutno všady,

a v háji vzdychá každý snět.

A teskliv všude hlavu kloní

tvůj strážce, průvodný můj pes,

kol zvěře jde a nedbá o ni,

a nechť by jí byl plný les;

jen stále před domem se sloní,

kde prvně uvítal tě loní.

Rok mžikem prchnul. Kde jsi dnes?!