LISTY LÍPY.

O lípo, lípo, slovanský ty kmene!

co as to v tobě pučí od kořene,

co mohutným tvým tělem as to proudí

a do tvých rozepjatých ramen žene,

co z hrudi tvé se do tvých větvic lije

a kouzlem do haluzek tvých se loudí,

že každý lístek, jak se porozvije,

hned srdcem jest, jež tklivě na tvém srdci bije!

V tom srdci každém, jež tvá náruč nosí,

jen malá perla jako z pršky rosy,

jen krůpěj lásky v každém kdyby byla,

a pro každé, jež tichým šeptem prosí,

bys milujíc mu přála dosti málo,

jen zákmit něhy kdybys pocítila:

co by pak lásky sladce hruď tvou hřálo,

co blaženosti spolné v šumu tvém by válo!

Však v listech srdcí, kterých stotisíce

se chvějí blahem, tebe celujíce,

když každá žilka, jež v nich rozetkána,

jest plna lásky, k tobě lnouc tím více,

čím dravější chce bouře pryč je rváti;

a srdcím těm, jež tak ti odevzdána,

když peň tvůj každé vroucí hnutí vrátí

jak dětem svojim věrným nejvěrnější máti:

Ó jaký lásky svět máš přebohatý,

ty lípo slávská, lásky strome svatý!

Vždy o něm šeptáš; slyším krásné báje,

kdy v stínu dumám u tvé mocné paty

a v lidském srdci vážím lidské děje;

tvá sladká vůně dýše jako z ráje,

a tolik ptáčků o lásce ti pěje,

až list jak srdce – srdce jako list se chvěje.

Mním na kmen slávský; jak ta lípa kdysi

byl bohat láskou, – zchudlý teď a lysý

zří teskně, kolik srdcí jeho dětí

jak listů lípy věrně na něm visí!

I volá v dálku, v nivy kolem chladné:

„Mí synové, kam – kam to roj váš letí?

Či nejste mými? Či snad s lípy spadne

list jediný kdy dříve, než až mroucí zvadne?”

Jak zkvetla by tvá lípa, slávský kmene,

když na koruně, jež se k slunci klene,

by pevně tkvěly srdcí miliony

tvých dcer i synů, v lásce neproměnné!

„Věř!” lípa šepce, – „miluj!” listy pějí, –

květ sprchá, včely zvučí jako zvony...

mé srdce bije hymnou o naději!

List na lidstvu a srdce na srdci – jsme její!!