LISTY Z DENÍKU (I)

V tu noc můj spánek s bděním střídal se

jak v bouři temno s blesků zásvitem,

já ve snu Tebe zřel a vzbudiv se,

jsem s hrůzou cítil, že mi unikáš.

Tu každá z maličkostí toho večera,

jenž právě minul, hřebem ohnivým

v mé nitro bila. Znova viděl jsem

hled toho muže, toužný, vášnivý

a jasný štěstím, které z očí tvých

mu v ústrety vstříc slibně kývalo;

i neklidný Tvůj postoj v síni divadla,

šat nový, vzatý jemu na počest,

tvář od mne odvrácenou, dychtivě

tím směrem hledící, jímž přijít měl,

a chvatný ruky stisk, když shlédla’s jej;

pak na ulici v hloučku známých svých

já sám jel kolem tebe nespatřen –

zas v jeho blízkosti jsi kráčela,

plášť nový majíc, jejž jsem poprvé

zřel na tobě. V tu chvíli Vzpomínka,

do pelu růží štětec smáčejíc,

mně malovala sladce tah co tah,

jak z divadla jsme vracívali se:

Hle! Řeka spala v záři měsíční,

stín domů na protějším nábřeží

byl osvětleným oknem tu či tam

jen skrovně osvícen. A tichem tím

jez hučel toliko, a krok náš ozýval se.

Jak šťastni byli jsme! Vzdech, úsměv nám

za tisíc vydal slov, stisk loktů byl

nám řečí výmluvnou... A zatím, co to vše

jsem znovu prožíval, tu jako had

když uštkne, obraz jiný, cizí tak

mně každým nervem jel. Já letní

kraj jsem viděl, lesní houšť, jíž místy jen

oblohy modrý přísvit proniká,

dvě postavy, tož ty a vedle on,

a ve vzduchu tom vonném srpnovém,

kdy srdce jako skřivan z prsou nám

by v opojení chtělo vzletět výš,

vy klesáte si v prvé objetí.

V té chvíli, bych se uměl modliti,

za smrt bych Tvou se každým nervem svým

byl pomodlil... Proč, vzkřik jsem k Osudu,

proč raděj mrtvou nedáš mi ji v klín?

Ret chladný je?...