LISTY „ZE ŽALÁŘE“. ([I.])

Čtyřicet osm hodin – krátký čas,

však když ti za zády klíč v zámku zacvaká,

a uvědomíš si, teď teprv v ráz,

že za mřížemi tam ve výši plují oblaka

tak volná, nespoutaná, a ti vrabci veselí,

kteří krčky do tabulek drobných natahují,

po střechách se tmavých, prejzových popelí,

a holubi od střechy k střeše svobodně plují,

a ty smíš jenom roztáhnout paže

od stěny k stěně malé vězeňské cely,

stát uctivě, když správce s šavličkou káže,

a poslouchat, když ze dvora bzučí jako roj včelí

na „luftu“ chodící podivní, prarůzní vězni,

a zvykat ucho na všelijaké hlasy,

– vždyť bachařův líbezně právě ti nezní,

když nadávkou zalehne do rozpoutané masy!

A hlad když přijde, měkký chléb ti vzbudí bolesti,

oběd nedotknutý vracíš s lžicí zrezivělou.

Abys nebyl sám, je spousta tady neřesti

a hejna různých tvorů pobíhají celou.

Ze síňky táhne zápach lysolu

a oknem otevřeným zvenčí vlhký chlad.

Tož s lokty v klíně resignovaně sedíš u stolu

a pozoruješ okénko, jímž dozorkyně chodí nazírat.

Čtyřicet osm hodin – věru krátký čas!

Však poslední když dozní teskně s věže,

vyrazíš z cely, – vše má zvláštní, sladký ráz,

a letíš ulicí, jak kůň poprve bez otěže,

a příjemny jsou všechny chodců obličeje

po společnosti lysolu a stinek,

a líbáš – ruka rozkoší se s nimi chvěje –

dva dlouhé stonky vonných, sladkých konvalinek.*)