LISTY „ZE ŽALÁŘE“. (II.)

Dvůr hluboký a šerý, řada oken dolů zívá

na vlhké a ošlapané dlaždičky.

Mlha všecko prostupuje těžká, kormutlivá,

nahoře jí unikají stromů větvičky.

V rozích strážci. Do kola tu rychle, tvrdě kráčí

řada vězňů. Hovor jejich zní jak bzukot včel.

Vzhůru stoupá, v okna zamřížovaná se tlačí.

A kdož na procházku nešli, vyhlížejí z cel.

A přec slunce svítí na prejzové kryty,

poslední dech zimy na okapech šedých tlí,

a ti vrabci na mřížích, jako by o blankyty

otřeli si křídla, s trochou jasu přilétli.

Pohlédneš-li mříží vzhůru, větvičky zříš stromů,

mízou kypí, pupence snad zítra vyraší.

Otevřeným oknem ve klín c. k. státních domů

lehký vánek sladkou vůni jara zanáší.

Pohlédneš-li mříží dolů, smutný dvůr zříš vazký,

teskný šum ti někam na dno duše usedá.

Ostré tempo strážců nutí vězně do procházky,

v jejich hovor z oken křikne kterás nezbeda,

lehká holka, zlodějka: Můj miloušku, – či: Plavajzníku!

při tom ruku mříží na vzduch volný prostrčí.

Strážce vzhlédne, rozcuchaná hlava zmizí v mžiku,

oslovený sotva rameny si pokrčí.

A tak zdá se tobě, jež jsi maně zabloudila

pro komickou vinu do těch úzkých, stuchlých stěn,

právě tak že žije celá lidská smečka milá:

– vlhký dvůr je řadou smutných domů obklíčen,

dokola se zbrklým tempem vězni procházejí,

o radostech, strastech bezúčelně hovoří,

bezohledně strčí do těch, kdož jdou pomaleji,

do oken se po morálce svojí pitvoří,

která z okna kývá, když ji nezří strážce bdělý,

pohrává si svými falešnými vrkoči;

třeba uznávané v prachu otročil svět celý,

musí zmlknout, zmizet v cele, stráž když vykročí.

A ti všichni vězni jsou tu ještě skoro rádi,

vždyť je cesta z cely na dvůr přesně vytčena,

o kus chleba každý z dlouhé chvíle bitky svádí,

každá jiná touha dávno plísní zničena.

Co tu chceš, ty, která žiješ mimo všechny stěny,

bez morálky tam, kde nejvíc slunce svítívá,

tam, kde jasný obzor, v nekonečno otevřený?

Honem prchni, opusť celu, stráž se nedívá!