LISZTŮV KLAVÍR.

Jako v pavučinách sluncem ozlacena

u klavíru zbožně sedí moje žena,

do ticha té síně posvěcené slávou

zaperlila píseň lehce mihotavou.

Mezi okny stolek s nedopsaným listem,

čerstvé květy na něm o citu dí čistém,

o památce živé vonnou báji snují,

opuštěná místa teplem prožehují.

Intimita zvláštní, nekonečně milá,

zůstala tu v stopách, kudy velký chodil

a kde jeho píseň slavná hovořila...

U klavíru zase rozechvěle hrána

zní tu ona píseň, zbožné úcty podíl.

Stranou stará služka stojí uplakána.