LITAJPE

Až na své pouti věčnem přijdeš jednou

do Prahy, Litajpe,

přijď takhle v máji – půjdeme si sednout

na víno, Litajpe.

Pavilon kosatců s porculánovou věží

není tu, Litajpe,

na Petříně však rozkvetly už bezy,

tam půjdem, Litajpe.

Světelné verše své tam budeš recitovat

nad Prahou, Litajpe,

a já ti budu tiše přizvukovat,

příteli Litajpe.

Pak, vínem těžcí, verši, půjdem domů –

neklouzni, Litajpe;

budem se držet laviček a stromů,

drž se mne, Litajpe!

Půjdeme spolu po Karlově mostě:

tady je, Litajpe;

tam skončí se ta historie prostě,

jak tenkrát, Litajpe.

Staré své hvězdy uzříš v řece plovat,

jak tenkrát, Litajpe,

a za nimi tam skočíš zase znova,

jak tenkrát, Litajpe.

A já pak sám po městě, které dřímá,

půjdu zas, Litajpe,

na jazyce chut veršů tvých a vína,

příteli Litajpe.