LITERÁRNÍ PODPORA

„Kdo zazlíval by Mussetovi,

že miloval mok absintový?

Kdo na Baudelaira hodí kámen,

že vínem tišil srdce plamen?

Kdo Verlaina by nemiloval,

ač v hospodách se povaloval?

Básníci tito svými díly

poklesky svoje odčinili.

Jim byla práce v žití vším

vzdor bídě, zklamání a bolu,

a holdování alkoholu

jen zaměstnáním vedlejším.

Však běda muži, běda ženě,

děje-li se to obráceně!“

Tak smutný jako z bajky cvrček,

jenž nestaral se za léta,

sám k sobě pravil Tomáš Brček,

sentimentální poeta.

Těžko se způsob žití mění,

prostředků kdyžtě k tomu není.

Těžko se způsob žití mění,

nahražuje-li statky světa,

večeře, oběd, svačiny,

krb rodinný a peřiny.

Je nutno bídě uniknout.

Co hodláš, Brčku, podniknout?

Jsou v Čechách různé korporace,

jež svými fondy mnoha zlatek

zmírňují krušný nedostatek

obětí literární práce.

Zadej si, pěvče, bez prodlení,

lékařské připoj vysvědčení,

a za půl roku do klína

ti spadne jistá jistina.

To příčina je toho prostá,

že Brček u vytržení

kteréhos rána jednoho sta

korun se viděl v držení.

Jak život sobě zařídit

a co si za ně pořídit?

Je nutno šetřit, milé dítě!

Kdybys chtěl platit dluhy v bytě,

to abys rozloučil se s žalem

v tu chvíli se svým kapitálem.

A ovšem prádlo, šaty, boty

též nekupuj si do foroty,

na cestu rovněž nevkroč tu,

nebo máš díru v rozpočtu!

Byl krásný zimní den a tálo,

slunce se na obloze smálo,

a maje v botách něco vody

zabočil Brček do hospody.

Sedl si blízko u dveří

a poručil si večeři.

Večeře teplá, jak to bývá,

a k tomu dvě, tři, čtyři piva

led srdce zvolna prolomí,

a roste sebevědomí.

Po šesti slaném při rohlíku

pěstujeme již politiku,

a po deseti spokojeni

na lidské zříme pokolení.

Láska je rozkoš nevýslovná,

které se pranic nevyrovná,

což pozorujem nejvíce

u osmnácté sklenice

plzeňského či bavorského,

ach, zbav nás, Pane, všeho zlého!

Když muž a básník a zvlášť Slovan

je pohnut, dojat, zamilován,

stává se skrblík baronem,

to přírody je zákonem.

V automobilu jede se,

a člověka to povznese.

Zastři si tvář svou, historie,

člověk tvor nedokonalý je.

Nemravno brát si dívky domů,

básníci náchylni jsou k tomu.

Když Phoebus na slunečním voze

vrcholu dospěl na obloze

a Brček probudil se ze sna,

zjevila se mu pravda děsná.

Na zemi svého příbytku

svou prázdnou peněženku spatřil

co němou, krutou výčitku.

Morálky různé z toho plynou.

Každá část lidstva ráda jinou.

Co pocházejí od Adama,

jsou ovšem ctnost a mravnost sama.

Druzí vznik vedou od opicí;

víc po meči jak po přeslici.