LITEVSKÁ BALLADA.

Stojí bříza s listy stříbrnými

za horami, ach, tak daleko –

laňka pod ní leží, hasnoucími

zraky hledá slunečko.

Za horami stojí dvorec bílý,

uvnitř mladá žena umírá,

jako rosa mizí její síly,

šeptajíc tak, k nebi pozírá:

„Dobrý Bože, kéž se spánek schýlí

na hodinku jen na víčka má,

hledala by duše domek milý,

v kterém teskní po mně matka má!

Žežhulicí, duše uvolněná,

na návštěvu k ní by letěla,

zakukala ,s Bohem!‘, spokojena

vrátila by pak se do těla.

Bože můj, pak smrť ať přijde pro mě,

doufám v nebe tvoje a v tvůj ráj,

tiše dřímat v úzkém budu domě,

nepláču, že mrazem skončen máj.“

S povzdechem tak děla žena chorá,

oknem zřela toužně v širý kraj,

v poledni kde v zlatém modrá hora

tiše stála, tiše temný háj.

Chvílí tou z hor, hájem, plavým polem

spánek boží, snivý anděl šel,

tichounce se vánkem nesl dolem,

k bílému až dvorci libý spěl.

Květy nesklonily vonné hlavy

vzdušné jeho nohy dotknutím,

klasy, role háv ten žlutě žhavý,

klesly ledva křídel vanutím.

Koně zapřažení v těžkém pluhu

nelekli se, kolem když se nes’

anděl spánku, žehnající luhu,

a na prahu starý, věrný pes

nezaštěkal, mátoha když k paní

vešla v síň co libý paprslek,

choré zraky když jí kryla dlaní,

z které blahý věčně line lék.

Usínala žena, uvolněná

duše její křídel nabyla,

v žežhulici pestrou proměněna

letěla, kam byla toužila.

Proti domu u hřbitova stála

stará lípa, šumná, zelená,

shrbená ač, k nebi přec se smála,

letním sluncem čarně zmlazena.

Na tu lípu žežhulice sedla,

zakukala, ach, tak truchlivě,

v komůrce až máti stará zbledla,

za srdce se chytla tušivě.

Vyšel otec, vyšli bratři z chaty,

rozumět však ptáku nemohli,

vyšla posléz věrná, sivá máti,

poznala hned s pláčem žežhuli.

„Pestrý ptáku, dcero moje milá,

duše zlatá, z dáli přiletla’s,

kdy se tělem vrátíš, růže bílá,

v rodný kraj, kde luzně vykvetla’s?“

Zakukala bolně žežhulice:

„Matko, dvé znám slze plodných slov.

Jedno z nich zní krutě: ,Nikdy více!‘

druhé: ,s Bohem!‘ – To mi říci shov.

Nevyřknu to první, plné hoře.

Vrátím se, – až kámen vydá květ,

vrátím se, – až stromy vydá moře,

v plotě kůl až svěží vydá snět.

S Bohem tedy, matko moje drahá,

ulož paměť moji v srdce skříň,

druhá moje matka, země vlahá,

přijme krásu moji věrně v klín!“