LITEVSKÁ PÍSEŇ.

Stojí lípa, pod ní pramen

jasnou šíří zář,

dcery slunce na úsvitě

myjou si tam tvář.

Přišla dívka smutná, sirá,

k vodě usedla,

žalujíc své krásné oči

k stromu pozvedla.

Lípo milá, sluncem jasná,

kéž tvůj tmavý kmen

v otce mého promění se,

jenž spí věčný sen.

Lípo milá s hvězdným květem,

větve zelené

kéž se mění v bílé ruce

matky milené.

Lípo milá, pak by snivý

šelest listů tvých

proměnil se v šepotání

slov, ach, nejsladších.