LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO,

LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO,

radosti tvé, očí tvých,

líto jest mi, nemluvňátko,

tebe pro tvůj křik a smích,

tebe, stařenko, v tvém klidu

líto jest mi pro tvou bídu,

kvetly růže – co je z nich?

Panenko má, písni čistá,

kam tvé oči na pout jdou,

růže divná, zlatolistá,

víš snad, co tam zahlédnou

za předalekými moři,

kde na horách oheň hoří

pod neznámou oblohou?

Duše snad jak ptáče v letu

zahlédne tam pod sluncem

ten květ, který ze všech květů

budeš nosit pod srdcem,

sepneš ruce přeblažená

a smrt volá, život sténá

po kráse i štěstí tvém.

Ale jednou vzkvete, vzplane

z krve tvé květ zářící

v kráse mocné, nevídané

rozevře se denici.

Víš, zda budeš nad ním státi,

v slzách Bohu děkovati

i když shasne v temnici?

Není mi, ach, přece není

líto jasných očí tvých!

Za své krásné uzardění,

za svou radost, za svůj smích

budeš ty smět Boha prosit,

abys mohla děti nosit

pro ráj květů posledních!