LITOMĚŘICE

Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,

pěkné město z výšin dává pozdravení.

Kostelů tam hojně s okrasami věží –

na sta živí mnichů, jeptišek a kněží.

Jedna vysoká věž kalicha má tvary,

z bělohorských časů památník to starý.

Bývalo tu hlučno... Ale teď vše v klidu,

v středu města přepych, v předměstí zříš bídu.

Služebníci státu, služebníci boží

večer svůj zde tráví a zde kosti složí.

Na radnici prapor všeněmecký vlaje –

v krámech však čekají na Čecháčky z kraje.

Dole v zbytcích hradeb pevný dům jak skála,

u vrat černožlutých bdělá stráž je stálá.

Nesídlí v něm biskup, generál ni kníže –

komnaty jak klece – v okénkách jsou mříže...

V jedné z nich mne z jara před dávnými lety

držel dvojhlavý rak pevnými klepety.

Pevně sice držel, musil pustit přece:

klepeta si zlámal o mé tvrdé plece.

Za městem je alej a ve městě sady –

tam jsem v letních nocích bloudíval, hoch mladý.

Tam jsem snil o štěstí, dívčí tiskl ruku,

tam jsem procit... v srdci první strašnou muku...

Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,

dnes vše stejno. V srdci mém co bylo, není!