LITOMĚŘICE

Na Radobýlu je velký kříž,

daleko vrhá tmavý stín.

Odtud se vrhnout do hlubin –

už lidské hoře neuzříš..

Neb lidské hoře velké je

jak celý svět i lidský rod.

Těžký a hořký je života plod

a cesty marné i naděje.

Úzkou jdeš branou na hřbitov,

jako se těsně k pravdě jde.

Sto roků leží básník zde.

Po sté mu májem kvete rov.

Poutník tu stane zmrazen, tich,

i když teď večer zpívá pták

svůj smutek, jenž jde do oblak,

do oblak teskných, bloudivých.

Poutník tu stane, dobře ví,

že tvrdá cesta člověka

je daleká, ach, daleká,

a marné že je volání.

Neboť se chýlí večer již,

přichází noc a s nocí tma.

Je v ní, ó Bože, pravda Tvá?

Či v hvězdách Tvých, jež jsou Ti blíž?

Sto roků poutník tak se ptá.

Dny stárnoucími nad hlavou

mlčky mu oblaka jen jdou.

I jejich cesta je daleká.

Jim jediným však básník děl:

Tam na své pouti drahou zem’

pozdravujte! – Hlas její sem

s májovým vánkem doletěl.

Doletěl jako bílý pták,

za něžný sedl básníka rov..

Žiji z tvé písně, žiji z tvých slov,

mé dítě, můj hochu, teskný tak.

Žiji z nich já, ach matka tvá,

ta, jíž se říká rodná zem’.

Tvá píseň mi byla údělem,

v zlých dobách k ní touží duše má.

Neboť je krásná jako máj,

je silná jak jeho vonný dech..

Je však dost silné srdce Čech?

Je pro ni dost vonný český ráj?