LÍTOST NAD ZÁSTUPEM

Kam hne se, všude za ním pílí,

zrak jejich hladem touhy žhne;

jak prapor vlá šat jeho bílý,

jak v jitra šeření svit dne.

Jdou za ním, za pastýřem ovce,

hlas lahodný je vábí, zve;

kořistí chtí být svého lovce,

na dlani nesou srdce své.

Ať tělo mdloba cestou chválí

a noha klopýtá a mdlí,

dá láska nové síle vzpláti

a nejistý krok okřídlí!

Zrak Mistrův dojat vzhlédá na ně

a sotva potlačí svůj vzlyk;

dá hynoucím jim svrchovaně,

neb svatý je ten okamžik!

A chlebem nasycuje tělo,

však duši za chléb co dát jen?

a srdce se mu rozhořelo

v ten sladký večeřadla sen!