LÍTOST.

Do očí Tvých jsem zadíval se jednou,

ó Bože, co jsem všechno v nich jen čet’!

Já viděl tváře jak se rdí a blednou,

jak nezrozené v hrob se kladou hned.

Já viděl samet macešek tak černý,

já viděl nejkrásnějších liljí sníh,

že člověku být člověk může věrný,

při pláči bolestném jsem četl z nich.

Já v očích Tvých jsem viděl hříchu stopy,

po děsných příčinách jsem pátral těch,

proč lásky čisté květy člověk topí,

to nejkrásnější, co jen bájí v snech...

I mne Tvých bílých ňader samet zlákal,

a zoubků sníh a vášnivý Tvůj smích,

však šíleně jsem na Tvém klíně plakal

nad vzrostlým novým hříchem z hříchů mých...