LÍTOST.

Když milovali jsme se tehda spolu,

můj sne rozkošný v modrých sukénkách,

vždy k Poesie jsem Tě vodil stolu,

zde ku znělce, tam k romanci jsem sáh’,

začátek epa předkládal Ti skvělý

i ragoût z novely jsem na stůl klad’.

Tys chutnala, co upravil druh smělý.

Ó hodů lukullských a jejich vnad!

A říkalas: „Až jednou čísti budu,

jsouc z lásky k Tobě dosud svobodna,

Tvé jméno, jaká útěcha v mém trudu!

Ó miláčku! Jsem Tebe nehodna!“

Vlak odnes’ Tě kams... Mně tajen pobyt.

Ze zoufalství jsem Praze v náruč pad’...

A za to, že jsem si jí troufal dobyt,

mě mučila a dala trpět hlad.

I roztříštil jsem v zoufalé kdys ráno

stůl Poesie své tak nádherný,

mé umění mnou bylo rozšlapáno

a klna všemu šel jsem do herny...

Teď střepy sbírám, jež se doma válí.

Jsa vlečen vášní nejsem svoboden...

Sukénky modré v mlhavé tam dáli!

Teď cítím já, jak Vás jsem nehoden...