LIV. TA HLAVA...

Ta hlava na tvé šíji není tvoje,

můj český člověče! Ta sídla smyslů,

jež neseš v ní, ta fungují a slouží,

ne tobě, drahý! Jakýs průvan táhne

od ucha k uchu, jím pak prolétají

hluboké pravdy, tvojích filosofů

tak bez památky jako prázdné tlachy

tvých politiků na voličských schůzích

a klepy kavárenské. Vidíš leccos,

leč nepojímáš. Vidíš známky času

na lidech, příhodách a dějích dneška,

ty stíny osudové, které vrhá

těžkými událostmi plné Příští –

ty bavíš se tu chvíli, jak bys seděl

kdes v biografu zíraje v pláň plátna

na cizí příhody a milo je ti,

když soused šeptne jako glosu v ucho

ti nový vtip či kluzkou anekdotu. –

Ty čicháš také – zápach hnití cítíš,

jak vydávají umrlé je pravdy

i živé lži – ty pokocháš se jimi

jak voňavkami – potom arci není

odvahy abys přežitky ty pohřbil

neb aspoň odstranil ze svého žití. –

A myšlenky, že jsou v té lebce tvojí?

K snídaní ráno dá ti žurnál stravu

– tvůj žurnál, neb ty stranníkem jsi řádným –

i mínění, jež vykramaříš přesně,

když se známým se sejdeš na ulici

neb večer v hospodě. On neposlouchá,

jen pozor dává, až ty skončíš svoje,

by pověděl, co ze svých novin vyčet,

což diskusí se zove v lidovládě.

Jak oni komárkové – efemerky

tak mínění tvé žije krátkověké

od rána do večera – zítra totiž

tvůj žurnál jiného cos předloží ti. –

Duch neprobuzen, mozek v nečinnosti

a duše zanedbána, – takto žiješ,

tak řídíš žití své, tak plodíš děti,

tak vychováš je; tak jdeš také k volbám

a holedbáš se, že svých věcí vládu

sám řídíš. Zaslechneš-li přece časem,

že Kassandřin hlas vzdychne kdesi: běda

ty odpovíš mu povýšeným smíchem,

jež rozšafnost a moudrost tvoji značí.

A zatím moh bys nosit prázdnou tykvi

na místě hlavy – což by prospěch mělo,

ze zjevu tvého styl by nebyl rušen.