LIV. V stoletích mrkal s nocí den

V stoletích mrkal s nocí den

tu zimou, tu zas květem,

a nad všech věků pochodem

můj duch se rozpial plným letem.

A pokolení vstávala

a sotva vstali, lehli,

však aby lehli ještě dřív,

v nepřízně plamen k sobě šlehli.

A týrali se, válčili,

druh druha kácel v zlosti,

až věčnost věky stavila

a svět byl hřbitovem jich kostí.

Tam kráčím samojediný,

v hrob lidstva sbírám kvítí,

a píšu jemu na pomník:

„Tys žilo, neumělos žíti.“