LIV. Zdálo se mi, že byl Pánbůh

Zdálo se mi, že byl Pánbůh

Zem a nebe sbořil,

Za obyt pak lásce naší

Nový ráj že stvořil.

Nejprve že vzkřísil světlo

Velemocným slovem,

Aby naši lásku novou

Viděl v světle novém.

Nato dělil v zem a moře

Zmoleniště dřevná,

Řka: Tak budiž láska vaše

Hluboká a pevná.

Rozžal slunce, měsíc, hvězdy

Nebes na blankytu,

Taký svit a žár by planul

V naší lásky citu.

Když pak zem se kvítím skvěla,

Děla ústa Boží:

„Za vzor u své lásce mějte

Lilii a róži.

A jak holoubkové žijí

Mezi živočichy,

Buď i život lásky vaší

Holubicí – tichý.

Co jen smysl jímat může,

V tomto rajském sadě,

Samovolné podřizuji

Vaší lásky vládě.

Jen se hříchu vystříhejte

Adama a Evy:

Sic-by z ráje vyhnaly vás

Moje Božské hněvy!...“

A my klekli, už-už chtíce

Děkovati Pánu,

V tom pak já se ze sna vytrh...

Svítalo již k ránu.